Já chodím do
práce. Pracují na plný úvazek. Mému synovi je nyní 20 měsíců. Pracuji od jeho 8 měsíců, naplno od třinácti. Pracuji, protože mi připadá dobře mít z čeho zaplatit účty. Připadá mi to lepší, než být na mateřské a nadávat, že nemám peníze. Pracuji, protože mám tu možnost. Pracuji, jsem na to hrdá a moje dítě tím rozhodně netrpí.
Kromě toho, že pracuji chodím se svým batolátkem ve všední dny na Yamahu, batolecí cvičení, na hříště, do lesní ZOO pozorovat králíky, do herny v mateřském centru… zkrátka děláme toho společně dost. Kolikrát mi přijde, že i víc, než dělají děti se svými maminkami na plný úvazek. Ono se to totiž má tak, že náš SPOLEČNÝ čas je doopravdy SPOLEČNÝ. Když jsem se svým dítětem, jsem doopravdy se svým dítětem. Neuklízím, netelefonuji s kámoškami, nemám puštěnou telku. Jsem 100% se svým dítětem. Hrajeme si, zpíváme, běháme, řádíme, povídáme si…
Ten rok zpátky, kdy jsem se rozhodla pracovat na půl úvazku jsem si pochopitelně vyslechla od části okolí svoje. Moje dítě tím bude hrozně trpět, bude opožděné, frustrované a šíleně hendikepované do budoucna. Chudinka bude chodit do jesliček.
Chudinka chodí do jesliček doopravdy rád. Má tam kamarády, aktivní program a svůj běžný režim. Oni se v jesličkách dokážou o děti fakt dobře postarat a nenechávají je tam pokakané a hladové plakat v rohu místnosti… Navíc mají dnešní jesle i celkem hodnotnou ‚práci‘ pro děti.
Taky náš chudinka mluví ve větách, dokonce už začíná skoloňovat a používat minulý a budoucí čas, velmi dobře spí, sám se nají.
A proč se tedy někdy necítím dobře mezi matkami? ‚Vy chodíte do práce? Ježíš, to já bych svému dítěti nemohla udělat….‘ tak proto. Často mám na jazyku ‚Ježíš, to já bych si zase nemohla být ekonomicky závislá…‘, ale říkám jen ‚nám to tak vyhovuje‘.
Dobře vím, že mateřská žádná dovolená není, ale také dobře vím, že když skončí je to ještě mnohem náročnější. Ono to dítě totiž ke dni ukončení mateřské nezmizí a to je dámy teprve paráda. Je úplně jedno, jeslti je děťátku rok a nebo pět. Stíhá se to těžko.
Nejvíce mě mrzí, že jsou to zcela a výhradně ženy, které se nad faktem, že pracuji pohoršují. Mužům to připadá normální a spíše obdivuhodné. Pánové také oceňují a chápou, že v dnešní době nejistot, krizí a zvratů nenechávám veškerou ekonomickou zodpovědnost na svém muži.
Proč to tak je? Proč se ženy nedokáží vzájemně podporovat, obdivovat, respektovat?
Záleží na tom, kam chceš jít. 
Witch
24/06/2012
Myslím, že se celkem dobře shodneme v tom, jak si maminky často dělají z mateřské klábosírnu, aniž by se o dítě staraly tak, jak to stíháte Vy. Ovšem na druhé straně bych byla shovívavější. Snad na jiném místě a jindy bych měla čas zorganizovaný jako Vy, ale jsem holt o generaci jinde.
Já jsem se svými dispozicemi a možnostmi u jednoho dítěte dokončila v jeho 6 měsících dálkové vzdělávání (tehdy to byly jen tři předměty na závěrečnou zkoušku) a dělala jsem celoroční program – zájmový kroužek každý týden, a to i v době, kdy jsem měla dvě batolata a postiženého kojence. Celkem 4 roky na mateřské. Souhlasím v každém případě s tím, že cosi dalšího je u mateřské velmi zdravé, právě proto, že život dostane jakousi strukturu a čas s dítětem se do ní musí vejít a tím pádem je cíleně využitý.
Vždyť my jsme na tříleté prohlídce musely mít dítě naučené na základní barvičky, mluvilo ve větách, nemělo plenky (já vím, lze tolerovat do 4-5 let, ale tam jde už o přidružené záležitosti, třeba ADHD) a stavělo z kostek. A ještě leccos jiného, kdo si to má pamatovat… Dnes nic extra.
Mám dost kritický náhled na některé ženy poté, co jsem pracovala v azyláku, kde jsem skoro šestiletému dítětí kostky objevila. Postavilo svou první věž a hrad! Běs. Není to ale jen lenost, ony maminyk vlastně ani nevědí, co a jak – ale to je na dlouhé povídání.
No, já bych se tehdy bála, že to, co Vy, nezvládnu. Ale určitě se dá ten čas využít lépe, než jen běháním kolem jediného děcka. Naopak. Navíc jsem byla silně proti kolektivním zařízením, sama jsem je dost nesnášela. Leccos se proměnilo.
Zároveň se ale dá říct, že jsem později byla moc ráda za to, že mám jen půl úvazku, když se lámalo předškoláctví/školáctví. Byli jsme tu pro ně. Když jeden čas děti dumaly, že by nám dohodily domácí práce (lepení katalogů, u alergiků fakt skvělý, navíc se u mne objevily následky těžké práce, takže 0 šance), pověřila jsem je, ať se poptají spolužáků, s kým si rodiče povídají takhle slezlí v obýváku, s kým kdy jedí společně u stolu atd. Nějak jim došlo, že jsou bohatí jinak. A vydrželo jim to. 😉
Jinak mám zkušenost, že dítě kolem dvou let dokáže fůru věcí, když je vedeno nebo má zájem, my znali i několik písmen a číslice, ale kolem třetího se vrátilo dítě do (vyšší) normy a odložilo to, tak se případně neděste… Stejně jsme měli smečku do mensa klubu a tohle se dá kormidlovat fakt jen v sevřeném rodičovském šiku, přečůrají vás levou zadní. 😀
jolana88
17/08/2012
evidentně hovoříte se špatnými ženami 😉 Věřte mi, že každá situace je jiná – a nevidím nejmenší důvod – pokud máte tu možnost (což třeba já osobně Vám závidím) se realizovat i jako žena. Robátka (dnes již dávno velká) – chodila do jeslí a školek a nejeví se „poškozená“ 🙂 berte to prostě „kus od kusu“ ..